19. července
V 9:00 byl sraz v naší ulici a hurá směr Dolní Dvůr. Krejčíci dorazili už den předem, aby nás mohli informovat, co je ještě potřeba dovézt. Dorazili jsme až před dvanáctou. Oběd už byl připraven. Řekli jsme si s dětma pár informací, umylo se nádobí (samo ne) a dětem se vydal pokyn, aby se připravily na první procházku po blízkém okolí. Jelikož lítaly venku v tričkách, zahnali jsme je, aby si vzaly mikiny. Trošku se nám to zatáhlo, takže druhý pokyn zněl, vemte si radši pláštěnky. Zazněly i hlasy, aby si děti rovnou vzaly batůžky a do nich ty pláštěnky pro případ deště. Holiny nebyly potřeba. Začalo pršet. Další rozkaz zněl: pláštěnky na sebe a návrat pro holiny. Náhle lilo jako z konve, tiskli jsme se pod stříškou. Další rozkaz: jděte se svléknout a sednout si do společenské místnosti. Půl hodiny se zpívalo, než přešel déšť. No co, je to náš první tábor, žádný div, že vedoucí jsou amatéři. Potom jsme se všichni v holinách a v pláštěnkách vydali na cestu skrz vesnici na hřiště. Hráli jsme hry: na záchranku (vybíjená v určeném prostoru, každý proti každému, vybitý jde mimo pole, vrátí se v okamžiku, kdy je vybit ten, kdo ho vybil) – dost se u toho brečelo, ale hrálo se s nadšením. Ještě větší nadšení vyvolala hra rybičky, rybičky a to hlavně u těch nejmenších. Nebylo to pro rybáře tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Odpoledne na hřišti se dokončilo fotbalem a šlo se na večeři. Cestou domů jsme byli pozváni na místní výstavu betlémů a krakonošů. Mytí, večeře, mytí, hodnotící večer – písničky, rozdávání triček a medailí, modlitebka. Čtení Hrdinů víry a večerka. V noci kuna na půdě (někdo si myslel, že tam řádí Zdenda).
V 9:00 byl sraz v naší ulici a hurá směr Dolní Dvůr. Krejčíci dorazili už den předem, aby nás mohli informovat, co je ještě potřeba dovézt. Dorazili jsme až před dvanáctou. Oběd už byl připraven. Řekli jsme si s dětma pár informací, umylo se nádobí (samo ne) a dětem se vydal pokyn, aby se připravily na první procházku po blízkém okolí. Jelikož lítaly venku v tričkách, zahnali jsme je, aby si vzaly mikiny. Trošku se nám to zatáhlo, takže druhý pokyn zněl, vemte si radši pláštěnky. Zazněly i hlasy, aby si děti rovnou vzaly batůžky a do nich ty pláštěnky pro případ deště. Holiny nebyly potřeba. Začalo pršet. Další rozkaz zněl: pláštěnky na sebe a návrat pro holiny. Náhle lilo jako z konve, tiskli jsme se pod stříškou. Další rozkaz: jděte se svléknout a sednout si do společenské místnosti. Půl hodiny se zpívalo, než přešel déšť. No co, je to náš první tábor, žádný div, že vedoucí jsou amatéři. Potom jsme se všichni v holinách a v pláštěnkách vydali na cestu skrz vesnici na hřiště. Hráli jsme hry: na záchranku (vybíjená v určeném prostoru, každý proti každému, vybitý jde mimo pole, vrátí se v okamžiku, kdy je vybit ten, kdo ho vybil) – dost se u toho brečelo, ale hrálo se s nadšením. Ještě větší nadšení vyvolala hra rybičky, rybičky a to hlavně u těch nejmenších. Nebylo to pro rybáře tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Odpoledne na hřišti se dokončilo fotbalem a šlo se na večeři. Cestou domů jsme byli pozváni na místní výstavu betlémů a krakonošů. Mytí, večeře, mytí, hodnotící večer – písničky, rozdávání triček a medailí, modlitebka. Čtení Hrdinů víry a večerka. V noci kuna na půdě (někdo si myslel, že tam řádí Zdenda).
20. července 2008 - neděle
Budíček 7:20, rozcvička, hygiena, úklid, besídka – David (bohabojnost), hra čára s víčkama (Davidova přesnost), verš, dotazník. Svačina, hry venku – skoky přes švihadlo, dvě družstva se na pažích označila fáborkami, rozběhly se po stráni, třetí družstvo je chytalo. Jakmile se někdo někoho dotkl, řekl: Saule, nezabiju tě kvůli Hospodinu, ale dej mi cíp svého pláště, byl mu odevzdán praporek, který musel doběhnout dát vedoucímu. Chycený měl právo na útěk, nemohl být chycen znovu okamžitě. Hra na tleskanou (Julča, julča, míša, míša). Točení kolem kůlu, závod po družstvech do kopce.
Oběd – kuře na žampiónech s rýží. Polední klid. Výlet na louku – hra v lese: tři Saulové (Zdenda, Roman a Míla) bohatě ozdobeni fáborkami. Těm se hra až tak moc nelíbila. Pořád si telefonovali a obtěžovala je tam různá havěť – čmeláci a klíšťata. Pouštěla se jedna dvojice z každého družstva. Musela Saula najít a vzít si od něj fáborek, pak ho donést zpět. Problém byl, že když se jedna dvojice vracela, další už to viděla. Dětem se to líbilo.
Předtím děti hrály na dvě družstva v řadě proti sobě, uprostřed nějaký předmět. Vedoucí vyvolává číslo, to se vrhne po předmětu a jeho protějšek se po něm vrhne také, pokud ho před čárou stačí plácnout, má bod jeho družstvo. V pět volná zábava, Soudci nacvičují scénku, jak David uřízne Saulovi v jeskyni cíp pláště. Verš: Žádal jsem Hospodina o jediné, po tom jsem toužit nikdy nepřestal, abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal. Žalm 27,5
Večeře – zapečené těstoviny. Hygiena – tentokrát jinak. Včera to vypadalo tak, že hygiena je hlavním programem tohoto tábora, protože jsme děti pustily samy do koupelny a když byly hotovy, přišla další trojice. Tak to teda ne. Od tohoto dne někdo myje a někdo nahání. Dneska jsem myla já. Janička mi řekla, že si umyje ještě čůrátko. Ptala jsem se: Vy tomu říkáte čůrátko? Janička: To je jasný, že tomu neříkám kakátko, když tím nekakám!!
Večer bylo vyhodnocení – první navazování korálků. Vyhráli Soudci. Juda s Božími dětmi na stejném místě. Čtení Hrdinů, večerka.
21. července 2008 – pondělí
Budíček, rozcvička, snídaně, besídka – Petr (aktivita), Soudci předvádějí povedenou scénku o Davidovi, jak uřízl Saulovi kus pláště. Verš – Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Po besídce hry před chatou. U malých dětí měla úspěch hra s čísly. Čísla od 1 do 20 ve třech různých barvách jsme rozmístili na svahu. Děti po jednom běhaly a přinášely jedno číslo stejné barvy v pořadí. Pak ringo a skákání přes švihadlo.
Oběd – moravský vrabec, zelí, bramborové špalíčky – výborné!!! Polední klid. Odpolední hra – autor Vojta – družstva šla v dvacetiminutových intervalech za sebou lesem. Nacházela papírky s verši, které musela vyhledat v Bibli. Ve verších se vyskytovaly různé přírodní úkazy – kameny, pramen, strom, mravenec – děti je musely najít a u nich papír se slovem. Nasbíraná slova pak musely uspořádat do dvojic. Slova se týkala událostí kolem Petra. Soudci vyhráli – byli akční (což byla i zdůrazněná vlastnost Petra), Niki četla verš, ostatní se předem rozběhli do okolí a hledali slovo. Mezi jednotlivými stanovišti běželi. Judové šli více méně na procházku, po nalezení verše děti čekaly, až starší verš najdou, pak koukaly jak blumy, starší šli hledat a pokračovalo se v cestě. To samé se událo i u Božích dětí, které ale po prvním stanovišti pochopily, že se musí zapojit všichni. Skončily jako druzí. Jedním z nalezených papírků bylo padnutí na zem (což se událo na hoře proměnění) a ucho (což se mělo přiřadit k Getsemanské zahradě). Boží děti přiřadily ucho k padnutí na zem. Vznikala i jiná komická spojení. Stanovišť bylo stejně jako učedníků.
Hry před chatou.
Večeře – rizoto, hodnocení – vyhrály Boží děti, pak Soudci a Juda. Čtení Hrdinů, večerka.
Ta podoba...22. července 2008 – úterý
Budíček, rozcvička, snídaně, besídka – Jiftach (pokora), scénka Juda – jak Pán Ježíš říká Petrovi a spol., aby hodili sítě na pravou stranu lodi. Po besídce hra venku. Děti na startu. Vedoucí se rozmístili po trase. Každý měl jednu otázku a znal odpověď na další otázku. Dítě k němu přiběhlo, muselo odpovědět, pokud byla odpověď špatně, poslal ho vedoucí o vedoucího zpět, pokud odpovědělo dobře, běželo dál. Nejstarší běželi až nakonec, každý další běžel o stanici míň. Vyhráli Soudci, pak Boží děti, Juda. Otázky se týkaly Jiftacha.
Oběd – svíčková – dokonalá!!
Polední klid. Celý den mžilo. Odpoledne soutěže doma. Pak jsme vyrazili na místní výstavu, na kterou nás pozval pán, když jsme si v neděli hráli na hřišti. Dalo se do deště, tak jsme v čekárně na autobus hráli na mrkanou. Poslech lorety. V půl páté se objevil záhadný pán. Vyprávěl nám zdejší historii. Nebylo mu moc rozumět, protože měl zuby jako noty na buben (asi tak dvě noty). Myslím, že říkal, že v osmnáctém století žilo v Dolním dvoře dva a půl tisíce lidí, teď je jich tam 250. Do místní školy – roztomilá malá roubenka – se tehdy vešlo 80 dětí. Výstava – vyřezávaní krakonošové a betlémy, průřezy chalupami, pivo z roku 1984 a dlouhé stoletým smutkem pokryté nehty pana průvodce, které mnohé z nás vyvedly z rovnováhy (včetně mě). Potom rychle domů.
Večeře – sekaná s bramborovou kaší (z pytlíku). Hodnocení – vyhráli Soudci, pak Juda, Boží děti. Byl to trochu krizový den (také měl být odpočinkový). Míša od rána každou soutěž obrečela. Při hodnocení si jednotlivá družstva losovala lístečky s námětem na reklamu. Soudci předvedli výbornou reklamu na knihu samoobracečku a Boží děti na nespotitelné ponožky. Judové si vylosovali trvanlivou žvýkačku a už jsem tušila problém. Nebyli schopni něco vymyslet v časovém intervalu, tak jsem jim pomohla. Viděli mě ale ostatní a těžce to nesli. Předvedená scénka se pak setkala s mlčením a opovrhujícími poznámkami. To mě naštvalo a tak jsem jim to řekla. Teď s nadhledem je chápu – bylo to nespravedlivé, Judové to měli udělat sami. Zároveň si trvám na svém – právě při soutěžích by se měla projevit naše láska, kterou máme od Boha, a taky pochopení, že druhý je slabší a že nás neohrozí, když mu jednou dopřejeme nějakou berličku. Nevím, jestli to děti pochopily. Karča tu nespravedlnost oplakala. Díky Bohu to byl jediný vážnější konflikt celého tábora. Korálky, čtení a spát. Pěkně jsem si v kruhu vedoucích pobrečela (proč by měla celý den brečet jenom Míša?) Vojtu bolí v krku a má horečku. Stěhování Míly do klučičího pokoje. Vojta v karanténě ve společenské místnosti.
23. července 2008 – středa
Slunečné ráno. Vojta k doktorovi. Budíček, rozcvička, snídaně, besídka – Ehud (chytrost), scénka Boží děti, jak Jiftach přichází z bitvy a dcera mu jde naproti. Museli jsme sebou hodit, protože v půl jedenácté byl odjezd na Sněžku. Krátce před dvanáctou jsme tam dorazili. Nejbližší parkoviště bylo obsazeno, ale díky síle, zručnosti a filipovi našich mužských vedoucích se místo udělalo přeskládáním několika kmenů stromů. Pak jsme si s Radkou prosadily oběd. Chlapská část nesouhlasila. Všichni kromě nich jsme si vyndali z batůžků kuřecí řízky velikosti Jihoafrické republiky a zakrátko byly pryč. Kolemjdoucí turisté tiše i hlasitě záviděli: „Koukej, oni maj řízky!!“ Tak jsme si trochu přisadili hlasitým mlaskáním a vzdycháním nad tou dobrotou. Pak rozkaz k odchodu. Šlo to neočekávaně hladce. Dokonce i Anetka s Kačenkou vylezly až k polské boudě bez nošení. Zdenda cestou zdravil každého pocestného, tvrdil totiž, že čím více přeje dobrý den, tím víc se to stává skutečností, ale realita na Hoře vypadala na pár hodin jinak. Asi dvěstě metrů od polské boudy začal foukat strašný vítr (43m/s). Radka nás doma přesvědčovala, že si máme obléct tříčtvrťáky. Díky Bohu, že jsme tomu odolali. Bylo tam 9 stupňů, a i tak jsme měli strach, že větrovky a pláštěnky děti od zimy neochrání. V boudě jsme si došli na záchod za dvacku, koupili si vodovou horkou čokoládu za 60 korun a vyrazili jsme k vrcholu. Kačenka cestu raději prospala v krosně. Děti šly nad očekávání statečně (co jiného jim taky zbývalo), větší strach jsme měli my dospěláci. Později uvedly děti tento zážitek jako jeden z nejlepších. Já padla v půlce, počkala jsem si na Mílu s Vandou a doufala, že mají ještě nějaké sušenky. Zdenda s Janičkou (za každého počasí veselou) dorazili za pár vteřin a ještě mě dozásobili. Nahoře jsme si nakoupili v poštovně na památku pohledy a dřevěné píšťalky a šup na lanovku. Nejdřív jsme se šli podívat, na čem to vlastně pojedeme. Nikolka napůl vyděšeně a napůl pobaveně při pohledu na lanovku zvolala: „Vždyť je to jenom lavička!“ Ale dokázala nás svézt z kopce. Na Růžové hoře jsme si přestoupili do Pece pod Sněžkou. Anetka mi při přestupu říkala, že potřebuje čůrat, ale chtěla jsem zachovat skupinu, tak jsem jí odsekla, že to prostě musí vydržet. Postupem času jí začaly dělat problémy přejezdy u sloupů, kde to drncalo, a pak už plakala, že to nevydrží. Slitovala jsem se nad ní a řekla jsem jí: „Tak to pusť.“ Seděla mi na klíně. Dala jsem nohy co nejvíc od sebe, aby mě to nezasáhlo, ale stejně jsem byla mokrá. Dole bylo 17 stupňů. V autech jsme zatopili a tramtadá dolů.
Večeře – vepřová čína s rýží. Hodnocení – vyhráli Soudci, pak Boží děti, Juda. Večer bez čtení, mysleli jsme si, že děti usnou okamžitě, ale nekonalo se. Když jsem šla napomenout holky, bylo mi řečeno, že jim to bez toho večerního čtení nejde usnout.
24. července 2008 – čtvrtek
Budíček, rozcvička, besídka – Daniel (věrnost), Soudci měli výbornou scénku, jak Ehud zapíchl tlustého krále. Verš – Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi nevelebil. Venku opičí dráha ze špalků – pár dětí si natlouklo zadek a sedřelo záda. Byly tři pokusy. Nejrychlejší byl Tomík, Ondra, Matěj, Niki a Tadeáš. Počítal se nejlepší čas. Některé děti to musely vzdát, protože se jim převalily špalky a při návratu na start a dalších pokusech to bylo díky nervozitě ještě horší. Děti to bavilo.
Oběd – těstoviny s červenou omáčkou a kuřecím masem, polední klid.
Venku mrholí, jdeme ven s pevným rozhodnutím udělat odpolední hru. Rozchod na hřišti, vedoucí na jeden kopec, děti s Romanem na druhý kopec. Pomocí papírů sestavujeme písmena, děti čtou slova na doplnění otázek a následně sestavují ze svých těl odpovědi (A, N nebo číslo). Otázky ohledně Daniele – všichni dobře, kromě dvou odpovědí Judy (nečekali na celé slovo a po prvním písmenu už odpovídali). Modlitba na kopci za počasí, hra se nám ještě podařila, pak záchranka, fotbal, rybičky rybičky a úprk domů – vytrvalé mrholení. Doma vyhlásil Roman soutěž „Koho do večeře neuvidím…“ Děti se poschovávaly – výborně, na první pohled nebyly vidět. Večeře – vuřtguláš. Hygiena – skotské střiky – někteří jedinci – Tomáš a Marťas odmítli, ostatní s nadšením přivítali a pak i vyžadovali. Hodnocení – poprvé vyhráli Juda, pak na stejném místě Soudci s Božíma dětma. Děti šly spát po čtení Hrdinů netušíc, že je čeká stezka odvahy, na kterou se některé těšily a byly proto zklamáni. Dokonce jsme zaslechli, že každý pořádný tábor má přece noční bojovku. Vedoucí se udrželi a nikomu nic neprozradili, navíc dovedně mlžili. V jedenáct hodin budíček holčičího pokoje, Vanda ani známka po vstávání, proto jsme jí nechaly spát. Natálka měla hlubokou noc. Když se konečně dokázala posadit, dala jsem jí její šusťáky, které měly jednu nohavici naruby. Po chvíli jsem jí zkontrolovala, snažila se naruby obrácenou nohavici obrátit ještě víc naruby, tak jsem jí to vzala z ruky a obrátila to správně. Znovu jsem je dala Natálce do ruky, ale asi za deset vteřin jsem si všimla, že je skládá a chystá se je uložit do skříně. Nakonec pochopila a kalhoty si oblékla na sebe. Kromě Míši to psychicky zvládaly všechny děti dobře. Pak buzení kluků dole, Lukášek nešel vzbudit, Matěj spal v sedě s otevřenýma očima, nebyl schopen se obléknout. Zapomněli jsme, že veřejné osvětlení se v Dolním dvoře ve třičtvrtě na dvanáct vypíná. Vyplo se zrovna ve chvíli, kdy šla Míša s Terezkou. Roman v tu chvíli stojící ve křoví a pozorující vyděšené holčičky, vyslechl tuto památnou větu: „Až řeknu teď, tak utečeme!“ „Teď“ nezaznělo, ale poplašené dupání zpátky na start ano. Ještěže máme mobily, Zdenda hned volal Mílovi, ať je odchytí. Holky se přidaly k Tomáškovi a stezku dokončily. Byla krásná teplá noc… k tomu studená sekaná s hořčicí a měkkoučkým chlebem.
25. července 2008 – pátek
Budíček, rozcvička, snídaně, besídka – Samson (odvaha). Verš – Čelistí osla oslům jsem čelil, čelistí osla tisíc jich pobil. Po besídce jsme my vedoucí vyvinuli snahu o uspořádání soutěže, ale protože byl první sluneční den tábora, nepodařilo se nám to. Zkušebně jsme se šli podívat, jestli by si mohly děti smočit nohy v Malém Labi, které nám protéká pod okny. Ke zkoušce nedošlo, děti šly do vody hned a celé. Voda byla tak studená, že řezala do nohou.
Oběd – vepřová pečeně, zelenina, brambory. Nikolka si stěžovala, že jíme každý den maso, tak jsme jí jako první naservírovali jen brambory a zeleninu. Najednou se to moc nelíbilo. Polívka byla fazolová, a protože se zdálo, že sníst jí od několika dětí vyžaduje kus odvahy, vyhlásili jsme, že kdo to sní, dostane pro družstvo bod. A zabralo to. Zbynďovi přišla odporná, ale pustil se do ní s opravdovým odhodláním. (Prý na ní dodnes vzpomíná…) Marťas a Adélka odpor nepřekonali. Body se stejně nekonaly, protože jsme na to zapomněli.
Polední klid – zjistili jsme, že i s obědem od 12:00 do 13:30 je příliš krátký, příští tábor bude prodloužen do 14:00 (já to říkala, ale přehlasovali mě).
Odpolední hra na košilky – v lese se vytyčilo území, kde se pohybovali Filistínci (dospělci). Samsoni (děti) se jim snažili čmajznout košilky z papíru. Pokud je drželi v ruce, začali je Filistínci honit. Byla to řežba. Terén v lese byl nebezpečný, ale my doufáme v Hospodina, tak jsme se nemuseli bát. Největší úraz byly podrápané nohy od trní. V jednu chvíli jsme mysleli, že pojedeme do nemocnice, když Roman honil Matěje, který se téměř nedotýkal země, ale při skoku z lesa na cestu se vymlátil, padl na cestu, otočil se, dopadl na nohy a běžel dál. Když jsem se ho ptala, jestli mu něco není, řekl, že si jen ušpinil kalhoty. Samsoni, pokud jim byl vzat život (fáborek na rameni), si museli jít pro nový, ale mezitím nesměli sbírat košilky. Cestou do lesa nás děti zahrnovaly protesty, protože se chtěly jít koupat do Labe, ale pak je hra pohltila. Není nad to, když je dítě honěno dospělákem…
Po návratu se šlo koupat. Večerní hygiena byla zrušena, děti dostaly za úkol se umýt v řece.
Večeře – sýrová omáčka s těstovinami. Těstoviny měly úspěch, omáčka menší. Hodnocení – tento den vyhrály Boží děti, na druhém Soudci. Závěrečné prověření vědomostí – četly se úryvky z Božího slova, děti měly po družstvech určit, o jakého muže se jedná. Téměř nepochybyly. Focení v tričkách s medailemi. Poslední navazování korálků a příprava na táborák. Radka a já jsme dopsaly diplomy a připravily odměny. Zpívání u táboráku, předání odměn – 1. místo – Soudci – přívěsky se znakem ryby, 2. místo – Boží děti – přívěsky ovečka, 3. místo – Juda – knížka Povídánky. Adélka mi potom řekla, že přece lepší odměna je knížka a ne přívěsek!! Není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem a u dětí to platí stonásobně. Po chvíli mi přišla říct, že doufá, že mě neurazila a že už se jí ten přívěsek líbí. Opékání buřtů a chlebů,
pobíhání s baterkami ve tmě, příjezd Neklana a loučení, loučení… Lukáška jsme nemohli dostat z Neklanova auta, pak dostal Neklan pusu a odjeli. Uložení dětí. Vedoucí seděli u ohýnku do půl druhé. Míla nás pobavil, když nám vyprávěl, jak se ho Anička přišla zeptat, jestli máme u toho ohně někde připravenou nádobu s vodou… 
Boží děti
Juda
Soudci
26. července 2008 – sobota
Budíček už v 7:00, rozcvička, hygiena a balení – neustálé vyvolávání fantů, ke spoustě ponožek (klučičích) a modrému ručníku se nikdo nepřihlásil. Snídaně - beztučný jogurt s kynedrilem a nakládat do aut. Přijeli Lofítkovi pro kluky, srdceryvné loučení, poslední fotky a frrrrrrrrrr!!
