Ahoj, na webu jsem zjistila, že se líbila Fronta na kapra. Oznamuji tímto, že máme víc vánočních her a tímto je nabízíme k dispozici - vím, jak to všem besídkářům a vedoucím nedělních škol ulehčí život!! Napište mi na petrecti@gmail.com a já vám je ráda pošlu. Nevím totiž, jak je dostat na web.
Máme ještě:
Vánoční příběh
Průlet dějinami
Výlet na Svatý kopeček
(+ Fronta na kapra)
úterý 16. října 2012
pondělí 23. července 2012
Dolní Dvůr 2012 (popáté)
Opět jsme se vydali strávit týden plný výzev, vyučování z Božího Slova, zhudebněných veršů, her, kvízů a všelijakých dobrodružství do Krkonoš.
První odpoledne jsme strávili tradičně na hřišti, i když tmavě šedé nebe naznačovalo, že s pěkným počasím se nějakou dobu nepočítá. Musím se přiznat, že ačkoliv zpočátku plná víry v Boží moc, dostala jsem se během deštivé neděle do takového zoufalství, že jsem musela ostatní požádat, aby mi připomněli, proč vlastně něco takového, jako je tábor, pořádáme. Do hlubin sklíčenosti mi pomohly i každoroční počáteční neshody mezi dětmi.
Kdo nikdy nepořádal několikadenní akci pro děti v našem podnebním pásmu, nepochopí, jak je počasí důležité. Otázka počasí nás pronásleduje téměř každý rok a rozděluje vedoucí na dvě skupiny. Jedna skupina věří, že Pán Bůh je ochoten nám vyhovět, druhá skupina tvrdí, že žádat o pěkné počasí je sobecká žádost, protože zemědělec, který se jistě někde v okruhu pár kilometrů vyskytuje, potřebuje pro své pole vláhu. Minulý rok skupina A svůj boj vzdala a výsledkem bylo, že nám půl tábora propršelo tak, že jsme opravdu trávili většinu dne v chatě. Tento rok se skupina A rozhodla bojovat a ... zvítězila. Zatímco v pondělí nás to ještě během dopoledne pořádně spláchlo, v úterý to vypadalo ještě hůř. Rozhodli jsme se, že dopoledne zůstaneme v chatě, ale odpoledne vymyslíme nějakou činnost na ven, minimálně procházku tam a sem. Přesto jsme prosili za to, aby nepršelo. A to se taky stalo. Stihla nás jedna sprška, ale zbytek odpoledne jsme strávili v suchém lese, chvílemi se dokonce ukázalo i slunce. Takto to víceméně vypadalo už i po zbytek tábora. Na celodenní výlet jsme také vyrazili se zamračeným nebem nad hlavou, ale několikaminutová lehká sprška nás v podstatě jen osvěžila.
Úterní cestu do lesa nám zpříjemnila hra, kdy děti na sedmi stanovištích označených fáborkem hledaly rozstříhané verše básně, které pak musely smysluplně složit do celku. O poledním klidu nás totiž navštívil nejmenovaný velmi slavný český básník. Náš boj s počasím a veškeré dění na táboře ho tak zaujalo, že ihned sepsal tuto báseň:
Virus - ten nás souží,
chodbami se plouží.
Číhá s fixou za zády,
dělá tečky na hlavy.
Zdenda pořád šopuje,
Roman mu asistuje.
Déšť se z nebe snáší,
vláhu do bot vnáší.
Pečem vám noviny, (narážka na vyhřívání novin do bot v troubě)
poslouchejte,
do bot je vrazíme,
nezoufejte.
Virus je hra, kdy se při tajném losování určí virus, který potom infikuje ostatní. Musí to udělat jen o samotě s jednou osobou tak, že jí udělá puntík na čelo. Ostatní se snaží vira indentifikovat, než je stačí nakazit. Jak je naším zvykem, stala se i z této na první pohled jednoduché hry kovbojka. Nejprve jsme se dohodli, že virus bude infikovat jen dospěláky. Měli jsme strach, že jinak si to mezi sebou děti rozkecají. První virus byla Sabča. Ta na své poslání zcela rezignovala. Druhý virus se nepodařilo zjistit. Třetí virus byla Laura (no není to pech? Pořád jsme čekali na nějakého vyspělého vira, schopného nákazy). Ta se svěřila Terezce, Terezka ji duchapřítomně poslala za tatínkem, který od Laury její postavení vira převzal a konečně se rozjela alespoň nějaká epidemie. Pak to všechno prasklo. Čtvrtým virem byla velmi schopná Adla, která infikovala všechny vedoucí (pravda, trochu jí bylo pomoženo - někdo z toho dokonce na chvíli vypadl i ze svého flegmatického duševního rozpoložení, viď, Zdendo!) a bylo jí dovoleno nakazit i děti, což spustilo radostnou paniku, až se nám z toho někteří jedinci otečkovali sami. Jiní to nesli velmi těžce, zvláště proto, že ten den se dosud neznámí (ačkoliv asi víme, o koho šlo) táborníci rozhodli rozjet kanadský předvečer. To znamená, že malé i velké holky měly své komínky pěkně rozházené, plyšáky poschovávané, mýdla vycákaná atd. I já sama jsem na chvíli uvěřila tomu, že nám snad do chaty vnikli malí domorodci, kteří v okolí hřiště pokřikovali na naše děti: "Hej, looseři!" (čímž jsme si všichni alespoň přidali ke své anglické zásobě o jedno slovíčko navíc), protože když jsem se šla s Anetkou vyčůrat, byla podlaha plná útržků toaletního papíru. Vypadalo to jak z hororu. Došla jsem pro Ondru, ale jak jsme tam tak hleděli na tu spoušť, dorazila Radka a uklidnila mě, že to jsou zbylé útržky z Latríny a že to jen někdo shodil na zem. Takový dopad mělo řádění našich fantomů. Párkrát jsme jim anonymně promluvili do duše a jejich patrně vtipně myšlené akce přestaly. Tu noc však menší děti usínaly trochu nervozně. Ještěže alespoň virus měl přes noc zakázáno působit.
Ve čtvrtek jsme šli po besídce (celý týden jsme probírali Skutky apoštolů s důrazem na konání Ducha Svatého) na výlet. Měli jsme dokonce dvě zastávky. První byla na oběd v chatě s bazénem (jako předloni) a druhá ve Vrchlabí na zmrzlinu. Tam dostaly největší děti volno, ostatní šli s dospěláky na zmrzku.
V pátek jsme měli nejnapěchovanější den, ale zvládli jsme vše skoro podle plánu. Odpolední hra byla výborná, unesli jsme nejmladší členky družstev a ostatní je museli osvobodit, aniž by je strážce-bandité viděli. Pak se šlo pro poklad, byla doba večeře a začalo pršet. Přiznám se, že vidina ještě několika dalších akcí - večeře, vyhodnocení, vyplnění diplomů, táborák, noční bojovka - mě natolik zmohla, že jsem déšť poprvé přivítala a doufala, že alespoň ten táborák se nebude muset konat. A tak se taky stalo, i když některé děti to asi mrzelo. Nám vedoucím to však nevadilo, neboť síly začaly docházet. Byl to perný den a byl zakončen okolo půlnoci studenou sekanou s čerstvým chlebem a pálivými cibulkami.
A teď fota:
Tohle je náš hlavas - osoba zodpovědná za životy dětí, technický provoz a průběh tábora, dopolední hry venku a rozvičky.
Muž No.2. Zástupce a pravá ruka hlavase, svačinář Zdenda. Rád improvizuje a s velkým nadšením své okamžité nápady uvádí ve skutečnost, což některým vedoucím vhání hrůzu do očí, jiní se nechají jeho neutuchající energií pohltit.
Vedoucí besídky - stále usměvavá Julča. Citlivá na nedostatek spánku a potravy. (Ostatní vedoucí už nemají tak lichotivé podobizny.)
Ondra (níže Honza) zachycen ve chvíli, kterou miluje. Právě se chystá vysvětlit pravidla odpolední hry, ale než se nadechne, je zasypán otázkami typu: Co budeme hrát? Bude to na družstva? Proč nehrajeme to a to? A na co jsou ty papíry? Já tomu nerozumím, kdo mi to vysvětlí? Kdy bude svačina?
Takovou otázku tábora mi v sobotu ráno po budíčku, kdy už jsme se chystali domů, položila malá Laura: "Budeme dneska hrát nějakou hru?" Tato otázka se opakovala každý den, jako kdyby někdy prošel nějaký den bez hry (bez deseti her).
Honza s námi jel poprvé. Dlouho si rozmýšlel, jestli s námi vůbec pojede. Pak řekl ano. Nato jsme mu oznámili, že vlastně nemusí, protože je nás dost. Byl však neoblomný. Když už se jednou rozhodl, tak pojede. Osobně jsem se bála jeho tichosti a mírnosti, ale děti ho přijaly hned a respektovaly ho.
Karča našla poklad. Cestou z pokladu našla Klárka ještě jeden poklad, mnohonásobně cennější nad ten první. Plakala, že by chtěla patřit Pánu Ježíši a že neví, jak to udělat. Tak šly s Ráďou kousek stranou a tam se spolu modlily. Klárka s námi jela už potřetí a od začátku jevila při besídce zájem. Přece jen se naplnil smysl toho všeho? A prý to byl následek Terezčina obrácení, které proběhlo za asistence Karči... Těšíme se na hlubší osobní povídání a více detailů.. a rozum nám zůstává stát... že by přece jen i na našem táboře?
Vítězové tohoto roku - Nabuchodonozorové.
Druzí Pevné hradby.
Na třetím místě skončili Židé.
A k našemu překvapení Adla se svými Vředy na posledním.
Pokud Vás zaráží názvy našich družstev, vymýšlejí si je děti samy.
Bandité a strážci zároveň. Za námi stan s unesenými dětmi. Únos jsme si představovali dramaticky se skřípěním brzd a stopováním podle cestou odhozených svršků unesených dětí. Nejsme však ve filmu, takže jsme děti nenápadně odvedli do auta a odjeli na zmrzku, než se zbytek dostaví do lesa za námi. A ani to nám málem nevyšlo. Holky vůbec nechápaly, proč je tak panicky cpeme do auta. Když se to dozvěděly, tak výskaly radostí.
Střelba vzduchovkou na plechovky. Nejšikovnějším střelcem byl Filda. Tři ze tří. Dokonce i kšiltovku ze stromu pomocí šišek dokázal shodit jen on - šikula.
Večerní pohodička při zpívání a sčítání bodů posbíraných za celý den.
Nový člen naší táborové posádky. Víte vůbec, kdo je nejsilnějším živočichem na světě? Jestli jste odpověděli, že mravenec, tak jste vedle jak ta jedle! Je to pancéřník (ne pancéřovník, jak někteří tvrdili) - roztoč. Podobnými otázkami nás Adámek zahrnoval po celý tábor. Romča po podobném testu vědomostí pochopil, že si o jeho inteligenci Adámek asi myslí své, a své obavy vyjádřil nahlas. Adámek ho ale poklepal po zádech a přátelsky ujistil, že nemá zoufat, že to přijde.
Verunka doma Zdendovi nedovoluje žádná zvířátka, a proto si alespoň na dobu celodenního výletu ochočil píďalku. Chutnala jí barva náramku. Velmi zkušeně se vystavovala objektivům fotoaparátů.
První racionální svačinka - vysočinka s rohlíkem a aby se neřeklo s okurkou.
Hry v místnosti při pondělním dopoledni.
Neúnavný kytarista Lupín. Aby mohl hrát na kytaru, splní všechny rozkazy.
Dennodenní obrázek. Kdo zůstal v jídelně jako poslední?
Míla a jeho navlhlé boty.
Statečný Ondra a nebezpečný býk spolu v ohradě.
Ráďa a její evangelizační rozhovory při výletě.
Dva Honzové. Menší Honza je pěkné kvítko. Minulý rok už jsem z něho byla nešťastná (nejen já) a po zoufalé modlitbě mě napadlo, že chování, kterým se prokazuje vůči ostatním dětem, svědčí o tom, že je nedomazlený. Nasadila jsem terapii objímání. Děti na mě potom vždycky, když je Honza štval, volaly: Julčo, pojď obejmout Honzu. A Honza utíkal. Párkrát jsem ho ale pěkně objala. Tenhle rok mi nedal vůbec příležitost.
Fíla se svou přesnou muškou.
První odpoledne jsme strávili tradičně na hřišti, i když tmavě šedé nebe naznačovalo, že s pěkným počasím se nějakou dobu nepočítá. Musím se přiznat, že ačkoliv zpočátku plná víry v Boží moc, dostala jsem se během deštivé neděle do takového zoufalství, že jsem musela ostatní požádat, aby mi připomněli, proč vlastně něco takového, jako je tábor, pořádáme. Do hlubin sklíčenosti mi pomohly i každoroční počáteční neshody mezi dětmi.
Kdo nikdy nepořádal několikadenní akci pro děti v našem podnebním pásmu, nepochopí, jak je počasí důležité. Otázka počasí nás pronásleduje téměř každý rok a rozděluje vedoucí na dvě skupiny. Jedna skupina věří, že Pán Bůh je ochoten nám vyhovět, druhá skupina tvrdí, že žádat o pěkné počasí je sobecká žádost, protože zemědělec, který se jistě někde v okruhu pár kilometrů vyskytuje, potřebuje pro své pole vláhu. Minulý rok skupina A svůj boj vzdala a výsledkem bylo, že nám půl tábora propršelo tak, že jsme opravdu trávili většinu dne v chatě. Tento rok se skupina A rozhodla bojovat a ... zvítězila. Zatímco v pondělí nás to ještě během dopoledne pořádně spláchlo, v úterý to vypadalo ještě hůř. Rozhodli jsme se, že dopoledne zůstaneme v chatě, ale odpoledne vymyslíme nějakou činnost na ven, minimálně procházku tam a sem. Přesto jsme prosili za to, aby nepršelo. A to se taky stalo. Stihla nás jedna sprška, ale zbytek odpoledne jsme strávili v suchém lese, chvílemi se dokonce ukázalo i slunce. Takto to víceméně vypadalo už i po zbytek tábora. Na celodenní výlet jsme také vyrazili se zamračeným nebem nad hlavou, ale několikaminutová lehká sprška nás v podstatě jen osvěžila.
Úterní cestu do lesa nám zpříjemnila hra, kdy děti na sedmi stanovištích označených fáborkem hledaly rozstříhané verše básně, které pak musely smysluplně složit do celku. O poledním klidu nás totiž navštívil nejmenovaný velmi slavný český básník. Náš boj s počasím a veškeré dění na táboře ho tak zaujalo, že ihned sepsal tuto báseň:
Virus - ten nás souží,
chodbami se plouží.
Číhá s fixou za zády,
dělá tečky na hlavy.
Zdenda pořád šopuje,
Roman mu asistuje.
Déšť se z nebe snáší,
vláhu do bot vnáší.
Pečem vám noviny, (narážka na vyhřívání novin do bot v troubě)
poslouchejte,
do bot je vrazíme,
nezoufejte.
Virus je hra, kdy se při tajném losování určí virus, který potom infikuje ostatní. Musí to udělat jen o samotě s jednou osobou tak, že jí udělá puntík na čelo. Ostatní se snaží vira indentifikovat, než je stačí nakazit. Jak je naším zvykem, stala se i z této na první pohled jednoduché hry kovbojka. Nejprve jsme se dohodli, že virus bude infikovat jen dospěláky. Měli jsme strach, že jinak si to mezi sebou děti rozkecají. První virus byla Sabča. Ta na své poslání zcela rezignovala. Druhý virus se nepodařilo zjistit. Třetí virus byla Laura (no není to pech? Pořád jsme čekali na nějakého vyspělého vira, schopného nákazy). Ta se svěřila Terezce, Terezka ji duchapřítomně poslala za tatínkem, který od Laury její postavení vira převzal a konečně se rozjela alespoň nějaká epidemie. Pak to všechno prasklo. Čtvrtým virem byla velmi schopná Adla, která infikovala všechny vedoucí (pravda, trochu jí bylo pomoženo - někdo z toho dokonce na chvíli vypadl i ze svého flegmatického duševního rozpoložení, viď, Zdendo!) a bylo jí dovoleno nakazit i děti, což spustilo radostnou paniku, až se nám z toho někteří jedinci otečkovali sami. Jiní to nesli velmi těžce, zvláště proto, že ten den se dosud neznámí (ačkoliv asi víme, o koho šlo) táborníci rozhodli rozjet kanadský předvečer. To znamená, že malé i velké holky měly své komínky pěkně rozházené, plyšáky poschovávané, mýdla vycákaná atd. I já sama jsem na chvíli uvěřila tomu, že nám snad do chaty vnikli malí domorodci, kteří v okolí hřiště pokřikovali na naše děti: "Hej, looseři!" (čímž jsme si všichni alespoň přidali ke své anglické zásobě o jedno slovíčko navíc), protože když jsem se šla s Anetkou vyčůrat, byla podlaha plná útržků toaletního papíru. Vypadalo to jak z hororu. Došla jsem pro Ondru, ale jak jsme tam tak hleděli na tu spoušť, dorazila Radka a uklidnila mě, že to jsou zbylé útržky z Latríny a že to jen někdo shodil na zem. Takový dopad mělo řádění našich fantomů. Párkrát jsme jim anonymně promluvili do duše a jejich patrně vtipně myšlené akce přestaly. Tu noc však menší děti usínaly trochu nervozně. Ještěže alespoň virus měl přes noc zakázáno působit.
Ve čtvrtek jsme šli po besídce (celý týden jsme probírali Skutky apoštolů s důrazem na konání Ducha Svatého) na výlet. Měli jsme dokonce dvě zastávky. První byla na oběd v chatě s bazénem (jako předloni) a druhá ve Vrchlabí na zmrzlinu. Tam dostaly největší děti volno, ostatní šli s dospěláky na zmrzku.
V pátek jsme měli nejnapěchovanější den, ale zvládli jsme vše skoro podle plánu. Odpolední hra byla výborná, unesli jsme nejmladší členky družstev a ostatní je museli osvobodit, aniž by je strážce-bandité viděli. Pak se šlo pro poklad, byla doba večeře a začalo pršet. Přiznám se, že vidina ještě několika dalších akcí - večeře, vyhodnocení, vyplnění diplomů, táborák, noční bojovka - mě natolik zmohla, že jsem déšť poprvé přivítala a doufala, že alespoň ten táborák se nebude muset konat. A tak se taky stalo, i když některé děti to asi mrzelo. Nám vedoucím to však nevadilo, neboť síly začaly docházet. Byl to perný den a byl zakončen okolo půlnoci studenou sekanou s čerstvým chlebem a pálivými cibulkami.
A teď fota:
Tohle je náš hlavas - osoba zodpovědná za životy dětí, technický provoz a průběh tábora, dopolední hry venku a rozvičky.
Muž No.2. Zástupce a pravá ruka hlavase, svačinář Zdenda. Rád improvizuje a s velkým nadšením své okamžité nápady uvádí ve skutečnost, což některým vedoucím vhání hrůzu do očí, jiní se nechají jeho neutuchající energií pohltit.
Vedoucí besídky - stále usměvavá Julča. Citlivá na nedostatek spánku a potravy. (Ostatní vedoucí už nemají tak lichotivé podobizny.)
Ondra (níže Honza) zachycen ve chvíli, kterou miluje. Právě se chystá vysvětlit pravidla odpolední hry, ale než se nadechne, je zasypán otázkami typu: Co budeme hrát? Bude to na družstva? Proč nehrajeme to a to? A na co jsou ty papíry? Já tomu nerozumím, kdo mi to vysvětlí? Kdy bude svačina?
Takovou otázku tábora mi v sobotu ráno po budíčku, kdy už jsme se chystali domů, položila malá Laura: "Budeme dneska hrát nějakou hru?" Tato otázka se opakovala každý den, jako kdyby někdy prošel nějaký den bez hry (bez deseti her).
Honza s námi jel poprvé. Dlouho si rozmýšlel, jestli s námi vůbec pojede. Pak řekl ano. Nato jsme mu oznámili, že vlastně nemusí, protože je nás dost. Byl však neoblomný. Když už se jednou rozhodl, tak pojede. Osobně jsem se bála jeho tichosti a mírnosti, ale děti ho přijaly hned a respektovaly ho.
Karča našla poklad. Cestou z pokladu našla Klárka ještě jeden poklad, mnohonásobně cennější nad ten první. Plakala, že by chtěla patřit Pánu Ježíši a že neví, jak to udělat. Tak šly s Ráďou kousek stranou a tam se spolu modlily. Klárka s námi jela už potřetí a od začátku jevila při besídce zájem. Přece jen se naplnil smysl toho všeho? A prý to byl následek Terezčina obrácení, které proběhlo za asistence Karči... Těšíme se na hlubší osobní povídání a více detailů.. a rozum nám zůstává stát... že by přece jen i na našem táboře?
Vítězové tohoto roku - Nabuchodonozorové.
Druzí Pevné hradby.
Na třetím místě skončili Židé.
A k našemu překvapení Adla se svými Vředy na posledním.
Pokud Vás zaráží názvy našich družstev, vymýšlejí si je děti samy.
Bandité a strážci zároveň. Za námi stan s unesenými dětmi. Únos jsme si představovali dramaticky se skřípěním brzd a stopováním podle cestou odhozených svršků unesených dětí. Nejsme však ve filmu, takže jsme děti nenápadně odvedli do auta a odjeli na zmrzku, než se zbytek dostaví do lesa za námi. A ani to nám málem nevyšlo. Holky vůbec nechápaly, proč je tak panicky cpeme do auta. Když se to dozvěděly, tak výskaly radostí.
Střelba vzduchovkou na plechovky. Nejšikovnějším střelcem byl Filda. Tři ze tří. Dokonce i kšiltovku ze stromu pomocí šišek dokázal shodit jen on - šikula.
Večerní pohodička při zpívání a sčítání bodů posbíraných za celý den.
Nový člen naší táborové posádky. Víte vůbec, kdo je nejsilnějším živočichem na světě? Jestli jste odpověděli, že mravenec, tak jste vedle jak ta jedle! Je to pancéřník (ne pancéřovník, jak někteří tvrdili) - roztoč. Podobnými otázkami nás Adámek zahrnoval po celý tábor. Romča po podobném testu vědomostí pochopil, že si o jeho inteligenci Adámek asi myslí své, a své obavy vyjádřil nahlas. Adámek ho ale poklepal po zádech a přátelsky ujistil, že nemá zoufat, že to přijde.
Verunka doma Zdendovi nedovoluje žádná zvířátka, a proto si alespoň na dobu celodenního výletu ochočil píďalku. Chutnala jí barva náramku. Velmi zkušeně se vystavovala objektivům fotoaparátů.
Další nový táborník Pavlík. Přijel za námi i se ségrou až o den později, což je samo o sobě nevýhoda. My v dobré víře, že je třeba ho ihned zapojit, jsme zrovna hráli hru, kdy se dva posadí proti sobě, jenže je mezi nimi deka, takže ani jeden neví, kdo se skrývá za. Jakmile deka padne, musí vyslovit jméno a příjmení naproti sedícího. Tato hra je vždy velmi hlasitá, protože ani letití přátelé si v té vteřině nedokážou uvědomit jméno sedícího naproti. Dopadá to tak, že na sebe ukazují a říkají: "To je ten, no, ten..." Pavlík tedy vešel do tohoto šíleného randálu a my ho posadili naproti Klárce. Mysleli jsme si totiž, že se navzájem znají. Ukázalo se, že to není pravda a Pavlíkovi to vehnalo slzy do očí. Počáteční šok se však vyplatil, neboť když jsem po něm za chvíli bleskla pohledem, byl pohlcen hrou a smál se od ucha k uchu.
První racionální svačinka - vysočinka s rohlíkem a aby se neřeklo s okurkou.
Zdenda je také náš dvorní budič. Letos si vybral opravdu pozoruhodný nástroj. Jeho ladnými a lehkými tóny nás něžně budil. Bylo slyšet, jak se v tom vyžívá.
Hry v místnosti při pondělním dopoledni.
Neúnavný kytarista Lupín. Aby mohl hrát na kytaru, splní všechny rozkazy.
Dennodenní obrázek. Kdo zůstal v jídelně jako poslední?
Míla a jeho navlhlé boty.
Besídka. Děti se na chvíli staly redaktory pohanských (nebo hebrejských, podle výběru) listů. Zachycovaly událost, kdy byl v Lystře apoštolem Pavlem uzdraven chromý muž. Upoutávka Karčina družstva: Kameny létaly, ale Pavel přežil.
Statečný Ondra a nebezpečný býk spolu v ohradě.
Ráďa a její evangelizační rozhovory při výletě.
Dva Honzové. Menší Honza je pěkné kvítko. Minulý rok už jsem z něho byla nešťastná (nejen já) a po zoufalé modlitbě mě napadlo, že chování, kterým se prokazuje vůči ostatním dětem, svědčí o tom, že je nedomazlený. Nasadila jsem terapii objímání. Děti na mě potom vždycky, když je Honza štval, volaly: Julčo, pojď obejmout Honzu. A Honza utíkal. Párkrát jsem ho ale pěkně objala. Tenhle rok mi nedal vůbec příležitost.
Fíla se svou přesnou muškou.
Naše neoddělitelná dvojice. Jejich nejlépe strávené chvíle tábora? Když si spolu můžou o samotě v klubovně hrát své hry, kterým nikdo jiný nerozumí.
Tak co, pojedeme i příští rok?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)