NA NAŠEM TÁBOŘE JSOU VAŠE DĚTI
V BEZPEČÍ!
Klíčový verš tábora: "Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili." Jan 20,29
Ano, náš tábor změnil místo konání! Tentokrát jsme se přesunuli do Českého Šumburku. Náš předvoj, který na začátku jara zjišťoval situaci, hlásil dokonalé místo, včetně okolí a služeb, a tak jsme plni nadšení a optimismu vyrazili poznat nové zákoutí naší malé republiky. Nadšení a optimismus dokáží otupit i lety a zkušenostmi do ostra vybroušené zvyky jako například můj obyčej brát si všude domestos a gumové rukavice, a toho jsem několik minut po příjezdu velmi litovala...
Přivítala nás příjemná paní provozní, která se během pobytu měnila podle potřeby v kuchařku či řidičku. Zařízení chaty bylo na první pohled přesně pro nás, ale jak začaly děti vybalovat, přibíhaly za námi se stížnostmi typu: máme v posteli drobky, máme v posteli chlupy, v nádobě na tekuté mýdlo jsou uchošťoury, v šuplíkách jsou vajgly, nemáme vyluxováno... Mně se taky zdálo, že podlaha není zrovna pečlivě vytřená, ale spíše mě zarazila zatuchlina linoucí se z peřin. Ráďa reagovala na všechny mé negativní poznámky naprostou pohodou, tak jsem si říkala, že to je jen ta moje "pražáckost". Tajně jsem si však gratulovala, že jsem si nezapomněla svůj polštářek!
Odpoledne se rozjelo po obvyklých kolejích - míčové hry venku. Bylo krásně, a tak to zůstalo až do konce tábora - nádhera, takové počasí jsme nikdy na táboře neměli a byli jsme za to Pánu vděční (teda alespoň ti, kdo to řeší). Jenže pár nespokojenců (v čele s mojí dcerou) viselo na prolézačkách a brumlalo, že chtějí zpět do Dolního Dvora, a někteří dokonce tvrdili, že jedou tábor netábor domů (kdo asi?). Byli tak špatní z úrovně pokojů, že nezbývalo než zakročit. S Mílou jsme si od udivených provozovatelů vypůjčili vysavač, já jsem si vyžádala několik echt čistých prostěradel a šli jsme chatu zkulturnit. Paní provozní nám večer prozradila, že na úklid najala novou sílu z úřadu práce a neměla čas ji zkontrolovat, proto ta hrůza všude. Musím říct, že po týdnu vzorné péče z její strany jsme pochopili, že opravdu čas neměla.
První noc děti po večerce trochu zlobily, ale tak to je každý rok, a proto jsme extra nezasahovali. My dospěláci jsme se oddali debatě o tom, z čeho asi ty peřiny a polštáře tak smrdí. Vzpomněli jsme si na tatínka z Slunce, seno, jahody, jak si po vytření pekáče otřel své ruce do pyžama; vybavovali jsme si různé typy lidí, co asi mohli ležet v našich postelích před námi, viz obézní pán s mastnou přehazovačkou... Nemůžu ještě nezaznamenat naší první jen dámskou salvu smíchu. Jak si totiž Ráďa lehala do chladné postele a chumlala se do peřin, ztratila svou celý den udržovanou tvář statečné bojovnice a začala vykřikovat: "No to je strašný, to je smrad, to se nedá vydržet!"A tak se nám hned první noc podařilo usnout s úsměvem na tváři.
Druhý (vlastně první) den ráno jsme odstartovali besídkou. Celý týden jsme se zabývali zázraky Pána Ježíše. Po besídce vyběhly děti na hřiště pod chatou, kde se jim Honzík s Honzou postarali o sportovní soutěže. (My s Ráďou jsme se v těchto chvílích volna věnovaly WC a sprchám, kde jsme se snažily povraždit všechny bakterie a viry.) Sportovní disciplíny probíhaly (alespoň doufám) v duchu fair play, děti při nich nasazovaly i vlastní údy, což soudím z toho, že se mi v pátek udělala před marodkou dokonce fronta odřených kolen. Jiné úrazy nebyly, jen pár klíšťat se na nás drze přisálo. Došlo i na nemoc - Pája nám ve středu lehla s horečkou. Když se mi podařilo vpáčit ji lžičku do krku, abych tam alespoň škvírkou nakoukla, jukl na mě obrovský čep ... angína. Vlastně jeden úraz byl - Adla se natáhla na vytopeném záchodě (záhada, jak k tomu došlo) a měla pocit, že si prohnula koleno na druhou stranu, tak nám pár dní pajdala.
Po odpoledním klidu následovaly hry v lese a na lučinách. Několik jsme jich zopakovali - arzenál (asi se to tak nejmenuje, ale každý ví, a kdo neví, ať dá vědět správný název), latrína, ale hráli jsme i nové a velmi se nám líbily. Tak například hra Přístavy. Tam se ukázalo, proč je na světě jen pár lidí bohatých a ti ostatní jsou chudí - protože někdo to holt v té hlavě má a někdo ne, projevil se taky rozdíl mezi mužským a ženským myšlením - holky nedokázaly tolik riskovat, atd. Úsměvná věc této hry - děti tvořily tří až čtyřčlenné posádky lodí, které si musely pojmenovat. Zbynďa s Lupínem plus třetí osoba (nevím kdo) v této hře dokázali spojit své silné stránky, potlačit ty slabé a vyhráli. Jejich loď nesla název: Santa Lupína:-)) Pak tam ještě proplouvaly lodě s méně poetickými názvy jako třeba Sviňostřevo, atd. Další novou hrou byly Pustý ostrov, kdy si každé družstvo obstarávalo přístřešek a jídlo, ale jakmile vedoucí vyhlásil Tsunami, všichni o všechno přišli. Když jsme se konečně chystali odstartovat hru, dorazil k nám pán na traktůrku s tím, že to je jeho les, že tu můžeme zůstat, ale nám bude co půlhodinu projíždět skrz hrací pole. To nikoho nerozhodilo, protože právě tento pán, aniž by to věděl, se stal jednou z nejhrozivějších přírodních katastrof - ničivou tsunami. Byla legrace, že pokaždé, jakmile děti zaslechly blížící se traktor, zbledly. Jejich rty polohlasně zašeptaly: Tsunami!, načež se daly na zběsilý útěk ke svému družstvu.
Musím zde ještě zmínit, že nás paní provozní chválila, jací jsme jedlíci, a to dokonce ještě předtím, než jsme jí požádali o větší svačiny. Jeden rohlík s pomazánkou na osobu nám totiž na odpolední svačinu prostě nestačil. Řekla mi, že nám druhý den namaže víc rohlíků a dá nám i několik suchých. Trochu se mi orosilo čelo, když jsem druhý den přebírala tři střední pytle na odpadky plné rohlíků. Říkala jsem si, že to bude pěkný trapas, až jí budu polovinu vracet, protože takové množství prostě nemůžeme sníst. Hádejte co! Vracela jsem jeden (rohlík).
Děti od poloviny večerní besídky žadonily o druhou večeři, což byly zbytky od snídaně. Při jedné druhé večeři se děti málem servaly o pár nutell (připomínám, že náš tábor není fitness-wellness pobytem), a tak jsem začala organizovat, že se rozdělí. Vyšlo však najevo, že starší chlapci mají několik nutell nasyslených na pokojích. Přikázala jsem, aby je okamžitě přinesli dolů, že to si snad dělají legraci, hlady rozhodně netrpíme a zásoby si dělat nemusejí. Za tuto heroickou snahu o spravedlnost se mi Marťas pomstil poznámkou k mé nadváze, kterou tady nehodlám uvádět, ale která celou naší pospolitost velmi rozveselila (ta mládež dneska nemá žádnou úctu ke starším:-((). Nicméně, děti si šťastně namazaly své rohlíky, vedoucí přidělili družstvům body a šlo se číst.
Malé děti si se mnou četly příběh o klukovi z Filipín, velké děti s Mílou prožívaly zážitky misionáře v koženém klobouku. Děti od dvanácti výše se většinu večerů dovzdělávaly v Božích věcech. Témata večerních povídání: Křesťanská žena a její role v rodině, Jak poznat Boží vůli, Křesťan a svět kolem, Můj budoucí partner a proč sex až v manželství. Jedna z našich večerních chvilek byla ovšem přerušena zjančeným Mílou. Stál dole pod okny, měl na čele uvázanou utěrku a šermoval rukama, že ho prý napadl vir - Ráďa, a nechce ho pustit do chaty, a ať ho jdeme zachránit. Hru na vira jsem popisovala už minulý rok. Kdo si vylosuje, že je vir, musí ostatním udělat na čele tečku, aniž by ho při tom někdo načapal. Tento rok byl každý virem jen 24 hodin, poté došlo k odhalení a vylosování nového vira. Od minulého roku udělaly děti veliký pokrok. Například Sabča, která minulý rok své viráctví promlčela a ani se pak nepřiznala, tento rok přímo excelovala. Kubík sice i letos hlasitě avizoval, že mu není příjemné, když mu někdo kreslí na obličej, ale bylo mu to plat prtné. Změna oproti minulému roku - vir mohl útočit i v noci. Zpět k Mílovi. Holky se teda sebraly a šly obvinit Ráďu, která dole pokojně seděla už s otečkovaným Honzou a navlékala medaile. Svými velikými hnědými "okami" celou rotu rozzuřených teenagerek dokázala přesvědčit, že virem je Míla, protože má v kapse zelenou fixu, kterou všechny kolem jako šílenec tečkuje. Byl z toho blázinec a už si přesně nepamatuju, co se událo, ale holky šly nakonec konečně spát. Když jsme je v noci kontrolovaly a Ráďa potměšile tečkovala dosud neotečkované, zjistily jsme, že třeba Anička má na hlavě čelovku. Bláhově se domnívala, že jí to zabrání v otečkování. Tak to nezná Ráďu, pro kterou to celé bylo jako adrenalinová hra. Vyprávěla mi potom, že chtěla Mílu otečkovat, ale že se nedal, urputně s ní bojoval a zavřel se před ní na dvacet minut na záchody. Potom se mu podařilo vyrvat jí fixu a pláchnout z chaty. Někdo by měl ohledně her myslet také na vedoucí.
Celý tábor byl bezkonfliktní. Museli jsme dětem do srdce pohovořit vlastně jen jednou a myslím, že to pochopily. Šlo o šikanu. Nejdřív to byla legrace, ale pak už to překročilo hranice a muselo se jim vysvětlit, že Pán Bůh takové věci nenávidí. Nikdo nemá právo bavit se na účet slabšího a kdo něčemu takovému mlčky přihlíží, je také vinen.
Jednou z lesa domů se nesa z odpolední hry šlo pár dětí před námi jinou cestou. Volali jsme na ně, ať se vrátí. Ráďa se smála: "Oni bivakujou!" Byl tam s námi ještě Ondra a ten se podivil, že Ráďa užívá termín "bivakovat" ve smyslu "bloudit". Už se to stalo několikrát, ale protože jsem o pravém významu slova bivakovat měla jen mlhavou představu, tak jsem mlčela. Ondra ale celou aféru naráz propíchl - měl za to, že to znamená něco jako, že dva si vlezou do jednoho spacáku ušitého pro dva, aby jim nebyla zima (??)... Ráďa byla zklamaná, protože je to prý slovo, které měla ráda, a ráda, i když špatně, ho používala, a my jsme jí o něj připravili. Večer na internetu jsme si našli, že slovo bivakovat znamená provizorně přespat pod širákem. Pro mě je ale bivakování už do smrti blouděním - Ráďo, jsem s Tebou.
Celodenní výlet musíme příští rok lépe promyslet, hlavně vybrat atraktivnější cíl. Byli jsme sice na rozhledně Štěpánka a došli jsme až k přehradě Souš, ale bylo to celé takové úmorné. Cestou zpět jsme se konečně stavili v občerstvení, kde se Tádovi vyčůralo na batoh místní obrštěně (celou cestu zpátky ho nesl v jedné ruce natažené co nejdál od těla). Když jsme dorazili na zastávku autobusu, který nás měl odvézt domů, autobus nejel. Už jsme se chystali na vlakové nádraží, když kolem nás najednou prosvištěli Svátkovi. Radost ze shledání byla veliká. Vojta pobral řidiče a ti se pak i s paní provozní vydali zpět pro děti. Mě osobně výlet zmohl tak, že jsem omdlela (dobře tak usnula) ještě před večeří, i když mi pořádně kručelo v žaludku! Prý jsme ušli 22 km. Poznámka pro příští rok: to je zbytečně moc (a uznal to i Ondra)!
Věřte nevěřte, tento rok jsme zvládli i táborák a to se vší parádou! Vedoucí seděli klidně u ohně, zapíjeli buřty... ehm a dokonce se i zpívalo. Mladší děti se věnovaly prolézačkám (kolotoč vydával nepřetržitý vrzavý zvuk) a třešni, starší si našli kládu a držíc ji uprostřed se točily dokola, kdo udělá víc otoček. Myslím, že vyhrála Klárka a Zbyňďa. Od ohně to vypadalo, že točící vyrazí tou kládou všem přihlížejícím zuby, ale nikomu se nic nestalo.
A byl čas na bojovku, která byla promyšlena do posledního detailu. Měla tři okruhy podle stáří. Děti od deseti let už šly skrze les, ale nebyly vystaveny takovému stresu jako děti od 12-ti. Na ty se při vstupu do hrůzostrašné chatrče spustil Rádin úmrlčí hlas a instruoval je, jak postupovat dál. Rádin hlas byl nahrán na mobilu jako zvonění a spouštěl ho opodál ukrytý Ondra. Zabralo nám celý večer, než jsme byli s nahrávkou spokojení. Těm úplně nejstarším měl Ondra v plánu přibouchnout dveře chatrče, až tam vlezou, ale co vím, tak se mu tam nahromadilo několik výrostků najednou, a tím pádem se to moc nezdařilo.
Já nevím, každý rok mi připadá náš tábor lepší a pohodovější... však se můžete dole vyjádřit.
Někteří tatínkové, kteří přivezli své děti, ne a ne odjet.
Dopolední hry pod taktovkou Honzíka
Takhle nějak vypadaly ryby a chleby, které Pán Ježíš rozdělil obrovskému množství lidí.
(ze slaného těsta)
Svačinka.
Dovádění na louce po odpolední hře.
Děti v Cimrmanově přenosné cele. František těsně předtím, než mu tam přivřeli ruku. Co se týče Františka, byl s námi tento rok poprvé, a tak jsem podvědomě očekávala, kdy začne tesknit a spustí pláč, ale nestalo se. I když! Prý přeci jenom jednou brečel, když si při obědě uvědomil, že si zapomněl umýt ruce!-))
Vrzající kolotoč.
Paní Zácpa.
Nesmrtelná zranění.
Rozcvička pod vedením Honzíka.
Sváča na výletě.
Bižu pod Štěpánkou. Pěkný kšeft jsme jim tam udělali.
Martínek a jeho bábovička.
Buráci na vandru.
Chtěli jsme se vykoupat, ale je tam ochranné pásmo.
Zachránce Vojta.
Pustý ostrov (vzadu tsunami).
Pohodová snídaně.
Zahleďte se do velkých nevinných ok:-)) (odvede to vaší pozornost od kelímku)
Děvčata a kytarový fešák.
Bacha na prsty.
Kláda.
Áá, naši, jak to říct slušně, hoši, co nemají v lásce uklízení. Za trest museli vypít ocet s vodou, solí a pepřem. Dokázal to jen Zbyňda. Přesvědčilo ho to, říkal, že příští rok se postará, aby byl až druhý nejhorší. Marťasův nedopitý pohár budil pozornost mezi mladšími dětmi, každý alespoň ochutnal a Kiki se zeptala, jestli si to může vypít, že jí to moc chutná.
Obrovské mouchy.
Mluvící červi (nebo taky Mluvky)
Berani.
Spravedliví (později Spratci, měli jsme tendenci si názvy družstev zkracovat).
Posádka.
